Styl vymezený na základě funkce textu, tedy na základě jednoho z ↗objektivních stylotvorných faktorů; jeden z typů ↗stylů objektivních. Objektivní podmínky komunikace zavazují původce promluvy k jistému stylotvornému chování, mají tedy stylotvornou účinnost. U f.s. jde o vlivy, které na výběr výrazových prostředků a na jejich integraci do textu vykonává příslušná obecně pojímaná komunikační funkce, označovaná někdy i jako komunikační záměr, cíl. Ze všech objektivních faktorů jsou faktory funkční hodnoceny v č. stylistické teorii jako nejvýraznější. Proto jim také ↗Pražská škola věnovala největší pozornost a založila na nich klasifikaci stylů v tzv. ↗funkční stylistice. Inventář f.s. závisí na souboru vyčleňovaných komunikačních funkcí, které zřetelně ovlivňují stylizaci ve výsledných komunikátech. Klasifikace funkčních stylů závisí ovšem také na zvoleném stupni zobecnění. Při nižším lze odlišit např. odborný styl vědecký (teoretický) od praktického, ale zvýší‑li se stupeň zobecňování, splynou oba v obecněji vymezený ↗styl odborný. Podobně různý stupeň zobecnění rozhoduje o vymezení jednoho obecného ↗stylu žurnalistického od více stylů konkrétnějších. Mezi jednotlivými f.s. existují v realizovaných textech/komunikátech dost rozsáhlé průniky v tendencích výběru a uspořádávání výrazových prostředků, což často ztěžuje vedení přesných hranic mezi styly. Jako kritérium pro popis prostředků typických pro jednotlivé f.s., pro jejich ↗stylovou normu, může sloužit na prvním místě šíře prostoru, který poskytuje mluvícímu (píšícímu) subjektu příslušná komunikační funkce. S tím souvisí např. propustnost pro výrazové prostředky nespis. (obecněčeské, nářeční, sociolektové) n. propracovanost textové a syntaktické výstavby. Důležitá je také otevřenost n. uzavřenost textů daného f.s. pro výrazové prostředky aktualizované, míra terminologičnosti výraziva n. užívání prostředků expresivních, podíl frazémů a idiomů na vyjádření; zejména terminologická nasycenost může být spjata s různým stupněm významové explicitnosti a koherentnosti, u níž hraje značnou úlohu míra syntaktické kondenzovanosti textů.

↗Pražská škola vymezila v druhé pol. 20. let a na poč. 30. let 20. stol. podle různých kritérií v rámci spis.č. čtyři funkční jazyky, základ pozdějšího obecnějšího pojetí stylu (✍Havránek, 1932): hovorový (konverzační), pracovní (věcný), vědecký a básnický. V tom se opírala o obecné ↗funkce jazyka v Bühlerově pojetí (výrazovou, výzvovou, zobrazovací), k nimž ✍Mukařovský (1932) připojuje funkci estetickou. V úvahu se ve výkladu bral ještě funkční jazyk novinářský n. hospodářský, ale ty nebyly do základního přehledu pojaty. Je zřejmé, že tato klasifikace byla jen rámcová. Později (po konferenci v Liblicích v r. 1953) byla utvořena poněkud jiná soustava funkčních stylů, když se sloučil odborný styl teoretický a praktický a jako samostatný přibyl styl publicistický. Komunikační potřeby spojené s vyjadřovací praxí vedou v 90. letech 20. stol. i v teorii k vyčlenění samostatného ↗stylu administrativního a do souboru základních stylů se nejnověji začleňuje ↗styl řečnický, který má ovšem tradice již od antiky. Pojmenovat odpovídající funkce není u jednotlivých stylů zcela snadné, nejvíce problémů činí ↗styl prostěsdělovací, protože „funkce prostě sdělovací“ je z terminologického hlediska poněkud vágní. Těžko lze také najít společnou funkci pro ↗styl rétorický vzhledem k velké různorodosti výsledných komunikátů.

Základem členění funkčních stylů je to, že všechny komunikáty mají funkci sdělnou (sdělovací, dorozumívací, referenční, informační), která je dále specifikována. Nejvíce specifik má styl esteticky sdělný (umělecký, často dále diferencovaný podle literárních druhů), který je jako samostatný uváděn ve všech koncepcích členění typů stylů; viz ↗umělecký styl. Poskytuje největší možnosti při stylizaci, výběr výrazových prostředků se neomezuje jen na prostředky spisovné, autoři mohou čerpat i z jiných útvarů národního jaz., ba mohou volit charakterizační prostředky i z jiných jaz. Značně proměnlivá je také celková výstavba textu. Navíc především v uměleckých textech dochází k záměrným ↗aktualizacím, které jsou spolu s ostatními složkami textů nositeli estetických hodnot. Ve vztahu ke stylizaci uměleckých textů se užívá místo termínu funkce také výrazu dominanta (✍Jakobson, 1995); je nadřazena všem ostatním funkcím, které umělecký text nepochybně plní. To lze ostatně vztáhnout i na jiné typy komunikátů, protože ve většině jsou latentně přítomny i ostatní komunikační funkce, i když nedominují. Od toho je jen krůček ke konstituujícím faktorům projevu, které ve vztahu ke stylizaci textů připomínáme dále.

Další velkou skupinu tvoří styly věcně sdělné, mezi nimiž lze vyčlenit dvě větší skupiny: (1) styly věcně informační (jejich funkcí je podávat adresátům informace v různé míře objektivnosti a úplnosti); (2) styly persvazivní (přesvědčovací, získávací, v nichž funkce informační slouží jen jako východisko nebo doplnění k ovlivňování adresáta).

(1) Ze stylů věcně informačních je nejvyhraněnější ↗styl odborný, a to především teoretický (vědecký). Autoři jsou v něm při výběru lexikálních prostředků vázáni příslušnou terminologickou soustavou a v oblasti syntaktické a textové musí vyhovět požadavkům explicitnosti a ↗koherentnosti. Odborná komunikace nepřeje výrazovým aktualizacím a vyhýbá se prostředkům expresivním. Značné průniky zjišťujeme mezi stylem odborným (zejména prakticky odborným) a ↗stylem administrativním (administrativněprávním), u nějž lze pozorovat díky direktivní funkci i určité rysy persvazivnosti. Odborný a administrativní styl jsou primárně psané, což má odraz i v mluvených žánrech těchto stylů. Významné postavení mezi funkčními styly věcně informačními má ↗styl prostěsdělovací (hovorový, konverzační), realizovaný obvykle v mluvené podobě, jehož těžiště je v komunikaci soukromé. Soukromé prostředí v něm dovoluje užívat výrazových prostředků nespisovných, a protože jak původce promluvy, tak i její adresát jsou v jisté míře zasvěceni do sdělovaných informací, pozorujeme tu tendenci k vyjadřování implicitnímu a eliptickému. Často se uplatňují prostředky expresivní. Prvky stylizace věcně informační lze najít v některých žánrech ↗stylu žurnalistického (publicistického), obvykle je tu však přítomna i funkce persvazivní.

(2) Persvazivní funkce formuje vedle ↗stylu žurnalistického, který je velmi rozmanitý jak co do formy, tak i typu persvaze, také ↗řečnický styl (rétorický), pro nějž je typická mluvená forma a vztah ke kolektivnímu příjemci; sama persvaze může být různě zaměřena a u některých žánrů (řeči obřadní) nemusí být přítomna vůbec.

Základní rozdělení na 6 funkčních stylů je rámcové, při konkrétnějších popisech se připomínají funkční styly sekundární, a to v rámci základních. Např. v rámci stylu odborného se jako sekundární může odlišit styl vědecký, prakticky odborný, popularizační, učební (✍Hausenblas, 1972), u prostěsdělovacího styl epistolární a styl konverzační, v rámci stylu žurnalistického styl analytické publicistiky n. styl reklamní, jako samostatný se uvádí i ↗styl náboženský, kde jsou v mluvených žánrech přesahy ke stylu rétorickému. Smíšený charakter má zejména sekundární ↗styl esejistický, rysy ukazující průnik prvků jednotlivých základních f.s. najdeme však i při analýze textu učebního, který má také rysy direktivnosti, u textů literatury faktu se mísí stylizace beletrizující s prvky odbornými apod. Soubor funkčních stylů je otevřený; to, že dnes většinou pracujeme s 6 funkčními styly, je věc způsobu popisu, nikoli neměnné tvrzení. Existují i jiné současné pohledy, např. ✍Jelínek (1996:727) uvádí v přehledu 12 funkčních stylů „základních“, pro něž nachází i specifické funkce, a soubor rozšiřuje na 21, pokud volí jemnější vymezení funkcí. Jeho pojetí zůstalo zatím inspirací pro další promýšlení.

Vzhledem k proměnlivosti a obtížné vymezitelnosti funkce jednotlivých stylů je možno uvažovat (např. ✍Chloupek, 1993) i o jiném způsobu základního členění, vždy však narážíme na dobovou a sociální proměnlivost komunikace a jí odpovídající stylizace komunikátů. Ve stylistikách autorského kolektivu Chloupek, Čechová, Krčmová, Minářová (✍Chloupek a kol., 1991; ✍Čechová & Chloupek a kol., 1997; ✍Čechová & Krčmová ad., 2003; ✍Čechová & Krčmová ad., 2008) se např. užívá termínu konstituující faktor projevu, čímž se rozumí základní stylotvorný faktor (nikoli nutně funkce), který se různou měrou promítá do jednotlivých složek výsledného sdělení. Tento termín lze užít v korelaci s tradičním funkčním pojetím: konstituujícím faktorem odborného stylu je pojmovost, u administrativního stylu regulativnost a operativnost, u žurnalistického/publicistického informativnost a persvazivnost, u rétorického působení na posluchače, u uměleckého deklarování estetické funkce. I tu je nejobtížnější najít konstituující faktor u stylu prostěsdělovacího; je za něj pokládána nejnověji spontánnost, ve starších stylistikách mluvenost, jindy (✍Hoffmannová, 1996) se uvádí fatická funkce (kontaktová), která zřejmě nejlépe postihuje jeho funkční podstatu.

Vedle základního a obecně přijímaného funkčního pohledu na systematiku stylů se užívají i další dělení. V návaznosti na antické chápání existuje rozdělení stylů na ose vysoký – střední – nízký, přičemž „nízký“ je vnímán jako nejméně propracovaný (✍Hausenblas, 1973). Častěji se mluví o stylu projevů mluvených v protikladu k psaným, projevů soukromých proti veřejným, lze využít i oporu v jaz. prostředcích při termínech styl verbální a nominální; někdy jsou tato označení využívána s ohledem na účel analýzy, jindy (✍Mistrík, 1997:544–566) se pod shrnujícím „sekundární styl“ objeví např. styl žertovný, památníkový, posterový, což z klasického rozlišování funkčních stylů vybočuje, i když se jistě takové pseudotermíny užívají. Setkáme se také s pohledem vycházejícím od žánrů, které vede k postulování stylu žánrového; ten není však výhodný, protože hranice žánrů jsou v současnosti proměnlivé a značně vágní.

Termín f.s. se stal inspirativní pro teorii stylistiky ve slovanských zemích, běžně s ním pracuje zejména stylistika slovenská, polská n. ruská. V západní stylistice se ujal méně, protože zde dominuje jiné chápání stylu než v nás.